Je to jeden z nejstarších způsobů, jak uchovávat neboli konzervovat jídlo, zejména maso a pochází z jihozápadní Francie, odkud se postupně rozšířil i do jiných oblastí. Maso se pomalu vaří ve vlastní šťávě a pak je uloženo do vhodné nádoby a zalije se vlastní vydušenou šťávou. V uzavřené nádobě a uložené v chladu vydrží takto připravené maso nazývané confit i několik měsíců. Dnes jej nahrazují jiné druhy konzervace včetně mražení.
Pamětníkům s „chlupatým jazýčkem“ jistě nevymizela z patra chuť masových konzerv z doby, kdy se v plechovce nacházelo skutečné maso. A už vůbec nemluvě o zavařovaném vepřovém či husím masu domácí provenience. Zavařením konzervované masíčko bylo měkoučké, ale neztratilo vláknitou strukturu.
Domácí masové konzervy se připravovaly následovně: nejprve se osolené maso poměrně zprudka zapeklo. Z trouby se vyndalo, když sice ještě nebylo měkké, ale už mělo zlatou barvu pečínky. Pak se naskládalo do zavařovacích „masových“ sklenic (ojediněle do plechových konzerv). Zalilo se výpekem a rozpuštěným sádlem. Sklenice se velmi pečlivě zavíčkovaly, naskládaly se zavařovacího hrnce („pařáku“) a buď dvě hodiny, a nebo dvakrát hodinu a půl sterilizovaly. Takové maso je pak jako dort.